Otážete-li se mne, proč maluji a modeluji, musím Vám odpovědět, že vlastně ani pořádně nevím. Vím, že se to stalo mojí životní potřebou a že to zavinily Jižní Čechy a obec Dubenec nedaleko Vodňan, kde jsem se narodil a prožil své dětství. Poznamenaly celý můj život tolika pocity, že se s nimi musím nějak citově vyrovnávat. Jelikož jsem byl přírodou obdarován určitým talentem výtvarným, tedy maluji a modeluji. Výtvarně mne zajímá pouze život na vsi a přirozeně v mé rodné vsi. Nemám schopnosti turistického malíře, který se pachtí za populárními motivy. Mně stačí ten čtvereční kilometr okolo naší vsi, na kterém se toho tolik děje a  stále proměňuje, že mi bude dávat inspiraci až do konce života. Vždyť velký náš malíř Václav Rabas vytvořil své velké dílo také na jednom čtverečním kilometru okolo svých rodných Krušovic na Rakovnicku. Člověk se vlastně při své práci stále vrací do svých dětských let, které tolik znamenaly pro díla velkých mistrů jako například Mikoláše Alše, ale i Pietera Brueghela a Václava Špály.

Potřebuji malovat v přírodě. Postávám se svým stojanem a károu uprostřed polí, na pokraji vsi, na hrázi rybníka a potřebuji slyšet zvuky domova, cítit vůni oranice, sušeného sena, dout vítr od západu a vnímat paprsky slunce, když plane nad mou hlavou. Křik racků na Blatci, pokřik dětí na zamrzlém rybníčku i vůni ztrouchnivělé slámy. A zase se vracím do svých dětských let, když na podzim krajina páchne rybinou a mé chřípí dráždí vůně s hořkou příchutí bramborové natě. Dívám se, ale také naslouchám a  bez těchto pocitů nemohu nic dělat. Vše dobré, co jsem dosud ve své tvorbě výtvarné udělal, bylo vytvořeno jen pod tlakem těchto chvil. Mám rád barvy, kterými hoří můj kraj od října do konce dubna. Rád zalidňuji obrazovou plochu postavami lidí, kteří jdou na pole, anebo se vracejí domů, přecházejí po návsi a sedají na lavičkách. Maluji je většinou v pohybu, neboť pohyb je můj živel. Skoro všechny mé drobné plastiky představují lidi v činnosti, v chůzi, prostě v pohybu. Postavy bez pohybu dělám jen zřídka.

Moje sběračky kamene, to jsou mé klučecí dojmy. Chodily po jetelištích a oseních a  sbíraly do košíků kámen. Bývalo to v březnu a dubnu. Vál silný studený vítr. Zmáhaly těžké košíky a větrné nárazy. Vzduch voněl deštěm, syrovou zemí a nebe bylo těžké. Vím, že to jsou smyslové prožitky, které nutno chápat s troškou fantazie. Přináším si je také ze svých ranných let a moji krajané, kteří žijí život praktičtěji a jistě i střízlivěji, se budou nanejvýše shovívavě usmívat, mně se ale vždycky zdálo, že tyto mé sběračky prostřednictvím březnových větrů naslouchají záhadným zvukům z kosmu. A nyní ještě něco o mých výtvarných láskách. Předně mi od dětství leží na srdci Mikoláš Aleš nejenom pro své niterné venkovanství, nýbrž i pro svoji spontánní a dokonalou výtvarnost. Pak Pieter Brueghel a Jean Francois Millet pro stejné kvality. V krajině jsem začínal a  velmi si cením Antonína Slavíčka, Václava Rabase, Václava Špály a přirozeně Paula Cézanna. Pokud se týče mé drobné plastiky, marně jsem dosud hledal mistra, který by se podobně obíral mojí tématikou. Musel jsem 150 let zpět do historie sochařství až ke Constantinu Meunierovi, francouzskému Belgičanovi, který s takovou přesvědčivostí ve svých 56 letech vytvořil veliké plastické dílo, čerpané z tvrdého života prostého pracujícího člověka. Pak mne poutá dílo zakladatele moderního českého sochařství Jana Štursy a dnes je mému sochařskému cítění nejbližší moderní český sochař Otto Gutfreund.

Tak to je krátce všechno co mohu o své tvorbě povědět. Kumštýř nemá správně moc povídat. To jsou oblasti jiné umělecké sféry. Malíř a sochař hovoří prostředky svými, to jest výtvarnými. Z tohoto hlediska je nutno jeho práci posuzovat. Budu potěšen, jestliže v mých pracích naleznete alespoň část toho, co jsem měl na srdci.